Psychosomatická medicína na rozdíl od biologické medicíny smýšlí komplexněji – na úrovni bio-psycho-sociální. Již z názvu vyplývá, že složka „bio“ se vztahuje k sociálním a psychickým souvislostem. Kdežto biologická medicína funguje pouze v jednom rozměru „ bio“. Lékaři jsou vzděláváni už jako studenti – a dále po studiích průběžně celý život – v poznávání a léčení onemocnělých orgánů . Čili selektovaně , fragmentovaně , tedy bez širších souvislostí , aniž by např. věděli , co se s pacientem dělo před obdobím vzniku nemoci. Psychosomatickému onemocnění totiž obvykle předchází dlouhotrvající stres , který si většinou pacient ani neuvědomuje.Žijeme ve vrcholně výkonnostní době plné kladení vysokých nároků a úkolů na zvládnutí. „ Kdo chce přežít , musí zatnout zuby .“ Navzdory únavě , malému odpočinku a spánku, nedostatku času na sebe a svou pohodu. Člověk funguje ve smyslu: setrvat, pracovat, nepoddat se. Často se zatvrzuje slovem „musím“. Toto rozladění se posléze projeví tělesným problémem , tělesnou nemocí. Člověk nechá tuto situaci dojít až do zdravotních obtíží, neboť nevyslyšel sám sebe ve smyslu „ nemusím“. Lékař pak vidí nemocného člověka až v okamžiku těchto obtíží. A pokud věnuje pozornost pouze tělu , léčí jen tělesný problém, nemocný orgán, nikoli nemocného člověka. A tak kupř. pacient dostane léky, které užívá stereotypně celý život na vysoký tlak, na astma, aniž se kdokoli věnuje momentu , proč je takový člověk pod tlakem, příp. jako před vybuchnutím, anebo proč se začne dusit za těch či oněch okolností. Psychosomatická medicína hledá odpovědi na tato proč ? a v okamžiku, kdy jsou zodpovězena, nastává řešení tělesných obtíží a pacient se může uzdravovat.

Psychosomatika v dermatologii

Na poli odborném i laickém je všeobecně známo a respektováno, že kožní nemoci souvisí s psychickým stavem pacienta . Řada kožních onemocnění má v názvu má spojitost s psychikou – třeba psychogenní kopřivka, psychogenní purpura, atopický ekzém , pruritus idiopatický, resp.neurogenní , parazitofobie, venerofobie, kancerofobie, různé projevy sebepoškozování ( jako nutkavé uškubávání vlasů, okusování nehtů, olizování rtů, škrábání aj ). Ale rovněž akné excorié , herpes simplex psychogenes, zvýšené pocení v důsledku emoční zátěže ( hyperhidrosis ) , dysidrotický ekzém anebo – v mnoha případech – i dekorativní tetováž , atd.
O čem může vypovídat taková kůže?
Většinou se hovoří o stresu. Také embryonální propojenosti kůže a nervového systému neuroektodermu. Pacient často slyší od lékaře : „ To máte ze stresů !“ Nebo to pacient říká sám. Co to však znamená ? Stres je stav či psychofyziologická reakce ne selhání adaptačních mechanismů v přizpůsobení se konkrétní zátěžové situaci. Ve vztahu k psychogenním chorobám se jedná o okolnosti, jež kladou neúměrné nároky na duševní kapacitu, na schopnost a pružnost týkající se jak přizpůsobení, tak i aktivního zpracování – reagování ve smyslu řešení daného problému tak, aby nedošlo k narušení duševní, resp. psychosomatické rovnováhy. Otázka je, kdy lze mluvit o stresu ve smyslu zhroucení adaptivních mechanismů ( kdy není možné se vědomě a účelně přizpůsobit náročným podmínkám) a kdy se ke slovu dostanou naše tzv.obranné mechanismy, jimiž se potlačí určitá část ohrožující situace ( např. zda je vnímána/ nevnímána zkresleně). Je to chvíle, kdy selhaly adaptivní mechanismy.O stresu budeme mluvit jen tehdy, rozumíme- li stresem vystupňovanou tendenci problém řešit, spojenou se selháním adaptivních mechanismů. Bez možnosti potíže zvládnout. Pak přijdou obranné- či zástupné – projevy takové ná- ročné situace : z psychiky se problém přenese na tělo. Člověk se z toho osype , dostane vyrážku, možná zežloutne zlostí a dostane žlučníkový záchvat, anebo zrudne vzteky a vylétne mu krevní tlak. Co s tím ? Prvním předpokladem zvládnutí stresu je jeho vnímání . Tělesně orientovaná psychoterapie učí senzibilizaci na stres a prohlubování pozitivního vztahu ke své osobě ve smyslu větší péče a starosti o sebe. Klade důraz na empatii, vcítění do druhých, vnímání a řešení komplexních mezilidských vztahů a problémů.

A jaký význam v našem životě má kůže?

Kůže, jak uvádí učebnice Obecné dermatologie –integumentum commune – je největším orgánem lidského těla ( průměrně 1,7 m2 ), jehož každá část mlže být vznikem kožního onemocnění. Kůže tvoří dialektickou jednotu mezi projevy na kůži a změnami vnitřního prostředí, které se navzájem ovlivňují. Je to orgán kontaktu s životním- zevním-prostředím a tvoří obal, jenž nás chrání proti jeho nepříznivým vlivům ( chemickým, fyzikálním, fotobiologic – kým, mikrobiologickým). Má termoregulační význam, důležitou metabolickou, resp. sekreční funkci -sekrece potu, mazu, melaninu, keratinu, enzymů,lymfocytů ,mikrofágů, vitaminu D,aj Plní funkci imunologickou- prostřednictvím Langerhansových buněk, mikrofágů, lymfocytů , jakož i smyslovou- čití pro tlak, bolest, chlad, teplo a hluboké čití. V neposlední řadě esteticko – společenskou ( kupř. emoční výraz, estetický vzhled, charakter kůže ) . Z toho výčtu vidíme, že kůže s námi žije. Je to orgán mnohovrstevnatý , s bohatým životem, funkcemi a významem. Nelze jej oddělit od našeho těla ani psychiky.

Psychosomaticky orientovaní dermatologové?

Sack poukázal na patologizující roli afektů v disharmonickém vegetativním nervovém systému pacientů s neurodermatitidou. Jeho výstižný výraz „ citlivostní neuroza „ vypovídá o tom, že svědění je značně ovlivňováno neurotickou reakcí. Obermayer a Borelli dospěli po rozhovorech a testech s pacienty k následujícím prvkům charakterologie neurodermitidy – duševní napětí, přebujelá fantazie, zneklidněná vitální sféra, překompenzovaný intelekt, nedostatek vůle s chybějící silou se prosadit a nedostatečná komunikace. Šamberger nazval kůži vzorným pracovištěm psychogenních dějů. Wittkower a Russel přirovnávají kůži k malířskému plátnu, na kterém se projevuje psyché. Rook se domnívá, že všechna kožní, onemocnění jsou do jisté míry psychosomatická nebo somatopsychická a spoluúčast emocionálních faktorů uvádí u více než 40 procent svých dermatologických pacientů. Schrupl, který v četných publikacích zdůrazňoval psychologické faktory neurodermititidy, vidí vlastní příčinu v zúžení prostoru, způsobeném hlavně přílišnou mateřskou péčí, kritizováním, omezováním, frustrováním. „Stísněné dítě škrábáním uvolňuje napětí“. Ostatně již Demokritos poukazoval na skrytý význam svědění : „ Škrábání při svědění způsobuje slast, kterou lze vystupňovat až k největší milostné rozkoši „. Daseinanalýza zdůrazňuje, že celá osoba reaguje jako „tělo“, tak říkajíc „na těle prožívá „ svou situační problematiku, zatímco do popředí posouvá tu oblast orgánů, která je v tu dobu příslušná pro zvládnutí života. A konečně Braun- Falco, Plewig a Wolff ve své encyklopedicky pojaté Dermatologii a venerologii v kapitole o atopickém ekzému uvádějí : „ Psychologické a nervové faktory mají často důležitou úlohu.
Působení stresu nebo jiných psychologických činitelů si lze představit prostřednictvím adenylcyklázového systému cAMP. Pacienti s atopickým ekzémem jsou nezřídka astenické typy s nadprůměrnou inteligencí, egoismem, nejistotou, konfliktními situacemi ve vztahu matka-dítě ( dominantní matka), frustracemi, agresivitou nebo potlačovanými pocity strachu. Sporné je, které črty či projevy jsou primární a které sekundární . Kožní projevy a úporné svědění přece jen mohou formovat i osobnost a omezovat vývin u dětí .“

Vlastní zkušenost a praxe

Ve své práci se opírám o vše, co bylo výše napsáno. Lapidárně řečeno : všechno souvisí se vším. Nic samo od sebe nevznikne. Jinými slovy – mám na mysli bio-psycho-sociální jednot- ku, tj. člověka se snažím vnímat komplexně . Nikdy totiž neonemocní primárně jen duše, duch nebo tělo. Ale vždy celý člověk. Proto před psychoterapií začínám od širokého rámce individuálního, rodinného a sociálního , v němž klient vyrůstal a který se vedle vrozených dispozic podílel na vzniku onemocnění. V součinnosti s psychosomatickými pacienty (většinou atopiky) jsem zjistila, že je důležité vnímat , v kterém vývojovém období onemocnění vzniklo .A opřít se nejen o tento bod vzniku, ale i všechny jeho okolnosti. Je to doba zrodu psychosomatických obtíží, pro které je charakteristické vývojové pozastavení, pozdržení rozvoje osobnosti ve vývojovém růstu na časové ose. Jaké mohou být příčiny takového pozdržení ? Nejjednodušší a i nejčastější vysvětlení je to, že určité emoční prožívání či jednání nebylo ve výchově dovoleno. Respektive v původní rodině prakticky neexistovalo, nebylo kde se mu naučit. V extrémním případě je jisté afektivní chování spojeno s tresty, odmítnutím nebo úzkostí. Jindy je psychosomatický přístup v daných situacích v rodině tradován, naučen ( ve spo lečenstvích, společenských vrstvách – co je správné, co souvisí s etiketou, slušným vychováním atd.atd.). Tak se upevní jistá připravenost, resp. postoj, reagovat psychosomaticky v po- dobných podmínkách , v jakých byl klient jako dítě afektivně omezen. Potlačená agrese či připravenost k boji se mohou projevit jako vyrážka. Vybavuje se mi mladá žena, která se „osypala“ ekzémem poté, co jí zemřel tragicky zemřel manžel. Za jeho života si jej doslova adorovala jako nadpozemskou bytost , která je ve všech ohledech nej – nejušlechtilejší, nejschopnější, nejmužnější, nejkrásnější, nejbohatší , nejmocnější, nejdokonalejší. Teprve po jeho smrti zjistila, že svého muže vlastně neznala. Žil dva životy. Pohyboval se v nebezpečném prostředí , měl samé dluhy a byl jí nevěrný . Těžko mohla byť jen jeden z výše uvedených přívlastků svému muži přisoudit . V téže době dostala ekzém. V terapii , kdy byla schopna se dostat k emoci potlačovaného vzteku na svého manžela , uvědomit si ho připustit a prožít , že i na zemřelého se může zlobit, vyrážka zmizela. Dalo se vytušit, že v původní rodině této ženy nebylo možné agresi projevovat.

Závěrem

Úkolem terapie je navázat ke klientovi citový vztah , naučit jej naslouchat druhému člověku, dodávat mu odvahu k navázání citového vztahu , zrcadlit mu vše, čeho se při tom obává (pocitu selhání v řešení meiosobních vztahů a problémů,,odmítnutí, zklamání jeho často narcistických nároků i poznání , že se o všechno musím usilovat , snášet kritiku, neúspěch aj). Poskytnout klientovi vhled do agrese ( na subjektivně nepřátelsky vnímaný okolní svět ) a na základě tohoto náhledu mu umožnit převzít odpovědnost za vlastní – i agresivní – chování a akceptovat fakt, že žije v podstatě v týchž podmínkách jako ostatní lidé , na něž má větší či menší vliv. A tak identifikací se svým tělesným příznakem, resp. tělesnou reakcí , v intimním dialogu se svým autentickým prožíváním uvnitř vlastní osoby dochází k porozumění. Porozumění příznakům na základě pochopení celého svého života. Součástí terapie je osvobodit klienta od pochybností o sobě – a úzkosti v sobě – a postupně je vyměňovat za důvěru – psychickou i somatickou. Pomáhat klientovi , aby se našel v sobě, věřil sobě i svému tělu.

MUDr. Petra Petrovská