Neslyšná řeč skrývající se za symptomem – duchovní úhel pohledu

Autorka: Stephanie Lange

„Američané rok co rok utratí pět miliard dolarů za čokoládu. Je docela ironické, že zhruba tutéž částku vynaloží za prostředky na hubnutí.“ (Doreen Virtue[1]) Lidé víc než kdykoli předtím navíc bojují s poruchami příjmu potravy. Anorexie, bulimie a záchvatovité přejídání nabývají obrovských rozměrů. Lékařská komora Severního Porýní uvedla, že v Německu trpí anorexií a bulimií přinejmenším 920 000 lidí do 35 let. Se sebekázní a povědomím o zdravé výživě si však při léčbě nevystačíme, protože právě lidé trpící poruchami příjmu potravy mají o výživě a kaloriích velmi dobrý přehled. Proto se ke slovu spíše hlásí otázka, jaké duševní a duchovní problémy sužují pacienty, které z nich se obtížně vynořují na povrch a komplikují ústup příznaků a podpoření úzdravného procesu.

Na základě mých psychoterapeutických zkušeností s klientkami,[2] které trpí poruchou příjmu potravy, bývají tyto ženy velmi citlivé a spíše křehčího založení a rovněž bývají velmi tvořivé. Neuvědomované potřeby je vedou k hledání pocitu sounáležení, který v rodinném systému nepoznaly. Společným rysem, který se při práci s lidmi, trpícími poruchami příjmu potravy, vynořuje, je neuznávání křehkosti či spíše jemnocitnosti. Tyto ženy a dívky mívají vytříbený smysl pro vnímání neharmonické atmosféry či nepojmenovaného, latentního napětí. Své pocity však nemohou otevřeně pojmenovat a projevit, naopak jsou zpochybňovány, proto se svůj vnitřní hlas stále usilovněji ignorovat. Raději se přizpůsobí stávající situaci, aby neohrozily vazby s rodinou. Za toto úsilí ovšem platí vysokou cenu: obelhávají vlastní pocity, své vnímání, a tím i samy sebe. V původní rodině také často vládne kázeň, klade se důraz na výkon a výjimečné nebývají ani nejednoznačná poselství. V rodině nebývá prakticky žádný prostor pro spontánnost a tvořivost, proto se dívky stahují do sebe, začnou se soustřeďovat na své tělo a počítání kalorií, ke slovu se v některých případech hlásí i vědomé či nevědomé přání zemřít. Může být jejich reakcí na pocit, že nepatří do tohoto světa, či též nevědomou touhou po jiné duševní kotvě. U řady mých klientek se projevovaly výrazné duchovní a tvořivé schopnosti. Nezřídka se jim je však nedaří v tomto světě ukotvit. Z pohledu biosyntézy jim uniká báze. Velmi obtížně nakládají se vztekem či pouhou zlobou, bývá pro ně náročné vymezovat si prostor pro sebe. V původní rodině pro ně nebylo možné navázat blízké vztahy, proto jim chybí vnitřní opora. Tuto vnitřní nepevnost či bezmoc se snaží překonat tím, že získávají kontrolu nad tělem. To se ovšem může podařit pouze v případě, že se tělo přizpůsobí a je ochotné a schopné dodržovat přísná pravidla a opatření. Za těmito snahami se skrývá zoufalý pokus překonat pocit bezmoci pevně vymezenou strukturou a docílit zakotvení a stability. Je více než zřejmé, že toto úsilí nemůže mít dlouhého trvání. Vyjdeme-li z předpokladu, že člověk má duši obývající tělo, nemůže tělo tuto duševní nevyváženost vyřešit. Za snahami překonat tělo se skrývá přání přizpůsobit se tomu, co je považováno za normální, i když taková realita neodpovídá vnitřnímu nastavení. Duše se ocitne v pomyslných kleštích: drží pevně, ale nemůže volně dýchat.

Tělo a duše tvoří jednotu a vzájemně se ovlivňují. Ukázněné tělo nabízí duši krátkodobou jistotu, ale nemá pevné ani hluboké kořeny, takže žena trpící poruchou příjmu potravy se ještě více snaží o to, aby se její tělo stabilizovalo a uzemnilo. Taková žena ovšem zjišťuje, že ve světě příliš neobstojí, takže se její touha po jiném světě nebo přinejmenším po klidu a vykoupení násobí.

I v přejídání se vedle sebeklamu krčí snahy dospět k uzemnění a ukotvení. Život takovým lidem nepřipadá dostatečně vyživující, proto jedí víc a víc, případně se ocitají v začarovaném kruhu: snaží se získat kontrolu nad zvracením, čímž světu sdělují, že je stávající způsob života nenaplňuje. A po snaze přizpůsobit svět svým potřebám se dostaví dočasný pocit vysvobození. Ženy trpící anorexií a záchvatovitým přejídáním dávají svým tělem najevo, že něco není v pořádku, naopak bulimičky se snaží předstírat, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku, a jejich starosti často bývají pro ostatní lidi neodhalitelné. Své příznaky skrývají, jak jen mohou. Jejich tělo navenek nevypadá nijak nápadně, takže své „tajemství“ dokážou udržet, což v případě jiných poruch příjmu potravy zpravidla nebývá možné.

Jedním z témat těchto klientek tedy je snaha být neviditelná. Chtějí působit „netělesně“ a nenápadně a bojí se, že se vzepřou svému vnitřnímu hlasu, který by pojmenoval, že něco na povrchu není v pořádku. Jak se snaží vnitřní napětí utajit, aby nebylo patrné navenek, přesunou problém na tělo. Stávají se tak nositelkami symptomů složitého systému, na němž se nic nesmí změnit. Kromě toho se v tělesné dysfunkci rozvíjí nevědomé přání vynést prožívané dilema na světlo. Problémy s tělem se tak stávají jediným projevem toho, že něco není tak, jak má být. Ženy trpící anorexií potlačují hlad, naopak bulimičky a ženy trpící záchvatovitým přejídáním se snaží svůj hlad nakrmit. V obou případech však jde o tělesně neukojitelný hlad, protože prožívají duševní hlad po bezpečí, spojení se světem a v neposlední řadě i po skutečném propojení s vlastní duší a jejími vlastnostmi. Jenže k prozkoumávání a vnímání kvalit vlastní duše potřebujeme klid a čas. V čínské medicíně se hovoří o vlastnostech jin. Patří k nim být tady a teď, uvolnit se, dopřát si čas, prožívat vlastní tělo. Ovšem právě tyto úkony jsou pro ženy trpící poruchami příjmu potravy ohrožující. Když totiž zpomalí tempo, mohou intenzivněji prožívat pocity, a právě tomu potřebují zabránit. A když zabrání prožívání vjemů z vlastního těla, znemožní tím naslouchání vnitřnímu hlasu. V takovém případě je pro ně bezpečnější nesoustředit se na jídlo a nevnímat je, proto jedí rychle a hltavě, anebo naopak konzumují jídlo neuspěchaně, ale příliš pomalým tempem a v příliš malém objemu. Snaží se tak vyřadit z funkce přiměřený běžný rytmus, který by jim umožnil prožívat pocity. Jídlo probíhá buď rychle, nebo téměř vůbec. Nejde při něm o smyslový prožitek, nýbrž o přehlušení veškerých pocitů. Taková žena si ovšem současně přeje, aby se mohla konečně zastavit.

Bez ohledu na objem potravy a rychlost její konzumace zůstává duševní hlad neukojitelný. Absence přiměřeného tempa a objemu potravy připravuje ženy o možnost prožívat jedení jako úkon působící na smysly. Kontext smyslu se v tomto ohledu objevuje v asociacích se smyslem jako takovým, se smyslem života. A tím se začarovaný kruh uzavírá: Když ženy neprožívají žádné smysluplné prožitky a v dohlednu nevidí smysl života, převáží touha po smrti, případně přání nebýt na tomto světě, protože mu člověk nemůže věřit.

Z pohledu čínské medicíny kladou lidé, kteří se intenzivně snaží zhubnout, důraz na složku jang. Je pro ně zásadní aktivita, kázeň a výkon. I bulimičky usilují o disciplínu a dodržování přísných nároků, ale každý záchvat přejídání pro ně znamená selhání. V obou případech je patrné příliš silné zdůrazňování jang. Dělání je důležitější než bytí, činnost má větší váhu než odpočinek. Biosyntéza v této souvislosti hovoří o „horizontálním a vertikálním ukotvení“. Vertikální kotvení v sobě obsahuje aspekt vzpřímeného postoje, schopnost zastat se sebe sama a stabilního ukotvení. To jsou z hlediska čínské medicíny schopnosti jang a u žen trpících poruchami příjmu potravy jsou jen zdánlivě rozvinuté. Těmto ženám se zpravidla nedostává horizontálního ukotvení, tudíž nemají pevný podklad pro vertikální ukotvení. Horizontální ukotvení je spojeno s odpočíváním a ležením, s doplňováním energie – to jsou v pojetí čínské medicíny schopnosti jin. Lidé trpící poruchami příjmu potravy mívají příliš silnou potřebu dosahování výkonů a dodržování řádu, přesto nežijí v harmonii jin a jang, bytí a dělání. Nedostává se jim vyživujících jangových schopností, proto se je snaží doplňovat jídlem. U všech žen trpících poruchou příjmu potravy jsem sledovala hlubokou a částečně nevědomou touhu po klidu, bezpečí a pevném bodě. Proto se jejich duše snaží oklikou dospět k jinovým aspektům a navodit rovnováhu mezi jinem a jangem. Vzhledem k tomu, že přirozený přístup k vlastnímu bytí mají zahrazený, vyčerpávají své síly snahou dospět k němu jiným způsobem, ať je to nadměrné sportování, oslabování těla nedostatečným příjmem živin či záchvaty přejídání, případně záchvaty přejídání následované indukovaným zvracením. Výsledkem je bezvýchodné bytí, které stojí v přímém protikladu k vyživujícímu, duchovnímu bytí, jakého dosahujeme meditací nebo s jakým se setkáváme v přírodě. Prožitek vyživujícího bytí nebývá lidem trpícím poruchou příjmu potravy známý a vnímají ho jako ohrožující, protože v nich probouzí vzpomínky na to, co stále bolestně postrádají. V tomto kontextu jim významnou podporu nabízí celostní terapie, orientovaná na výživu a péči. Poznala jsem, že prožitek duchovního pouta a vnímání jeho významu má pro tyto jedince dalekosáhlý význam. Nezískávají již hotový koncept přesvědčení, spíše pozvání a dopomoc k sebeprožívání na tělesné rovině a současně k propojení s emocemi a vlastní energií. Potřebují se naučit, že opět mohou důvěřovat vnitřnímu hlasu, že dokážou rozlišit rozporuplná poselství, odhalovat napětí, které takzvaně visí ve vzduchu. Učí se stanovovat si hranice a prostě řečeno jednat. Při terapii se často začne vynořovat smutek a vztek. Je třeba tyto pocity uznat jako právoplatné a terapeuticky s nimi pracovat.

Porucha příjmu potravy – ať je to anorexie, bulimie či záchvatovité přejídání – v sobě vždy obsahuje aspekt hledání a touhy. Touhu přitom chápu jako toužení obsažené v hledání. Hledání souvisí s objevováním svého já a smyslu života. V hledání se skrývá hlad po propojení s vlastní duší a dále nalezení pevného bodu ve světě. Lidé trpící poruchou příjmu potravy ovšem nevědí, kudy vede cesta k těmto cílům, vlastně netuší, zda vůbec existuje, proto místo toho se světem bojují. Tento boj nezřídka bývá nemilosrdný, objevují se výkřiky „takhle ne“ nebo „já určitě ne“. Ono „ne“ dávají najevo prostřednictvím svého těla, ať je to potlačování hladu a chuti, zvracení nebo v případě nadváhy odmítnutím přizpůsobit se normě. Toto „ne“ totiž lze sdělit řečí velmi obtížně, někdy je dokonce nesdělitelné. Ženy se ustavičně snaží řešit různá témata na tělesné rovině, ale stále se jim to nedaří. Zůstávají osamoceny s pocitem sebenenávisti, méněcennosti, studu. Tyto ženy se však nepustí do křížku se životními okolnostmi, ale perou se samy se sebou, se svým tělem a se svým místem ve světě. Potlačují své potřeby a přání a ocitají se v náruči hlubokého smutku. Trvale chybějící přístup k vlastnímu já a k přirozeným prožitkům se velmi výrazně projevuje u anorektiček vynecháním menstruace. Sice nejde o vědomý záměr, přesto vzniká fenomenologicky zajímavý obraz: výrazný úbytek váhy zapříčiní vynechání menstruace, s níž odchází i vitalita a živost. Přirozený rytmus se naruší a je tak narušen tok života. Dochází k negování schopnosti rodin, a to nejen v tělesném slova smyslu. Důsledky se projevují i na duchovní a duševní rovině: v mysli ženy trpící poruchou příjmu potravy běží především témata týkající se kalorií, hubnutí, pocitu, že je tlustá. Na tvorbu plánů, představ a tvořivých projektů tak nezbývá žádné místo. Biosyntéza v tomto kontextu hovoří o „vertikálním základu“, jímž jsou míněny impulzy, které člověk vnáší do života a stává se tak jejich tvůrcem a nositelem. Vynechání menstruace tedy také znamená, že se žena nemůže a nechce začlenit do plynutí života a dále že potlačuje svou ženskost a jin.

Na tělesné a energetické rovině mohu konstatovat, že u lidí trpících příjmem potravy často bývá zjevné silné duchovní pouto, které však bývá jen částečně uvědomované, protože jsou až příliš pohlceny svými těžkostmi. Mým klientkám se nezřídka nedostává důvěra ve vlastní „hlas“, neumějí ho vyjádřit, případně se mu teprve učí naslouchat. Rovněž mívají problémy ve vztahu ke svému břichu, především k pocitům, které se v něm odehrávají. V této souvislosti bych se ráda podrobněji věnovala vztahu mezi 5. čakrou (krční neboli hrdelní čakra), která má na starosti vyživování, a solar plexem (pocity v břiše).

Na fyzické rovině hrdlo úzce souvisí s příjmem potravy a polykáním. Na duchovní a emoční rovině lze z hlediska čaker a úrovně energie vysoudit že k 5. čakře patří krk, hrdlo, ústa a nos a aspekty přijímání a vyjadřování. Biosyntéza v tomto případě pokládá tyto otázky:

 

– Jak mi chutná svět?

 

– Co bych chtěla přijímat a v jakém množství?

 

– Co přináším já?

 

– Kolik ze sebe vydávám a dostávám současně dostatečnou výživu?

 

Pokud se tento tělesný proces vrátí na emoční rovinu, kam patří, lze nalézt adekvátní odpovědi. Tělesný symptom poruch příjmu potravy ztratí na potřebnosti.

Na tělesné rovině začíná první vědomý příjem potravy po tělesném zrození. Dítě musí po příchodu na svět začít samo dýchat a pít. V tomto období je důležité vnímat podněty kojence a naplňovat jeho potřeby. V současné době se často setkáváme s určovanými frekvencemi kojení, například každé dvě hodiny, aby dítě mělo opěrnou strukturu a mělo se podle čeho orientovat. Jenže kojenec se tímto způsobem příliš nenaučí vnímat své potřeby a impulzy z těla, naopak je veden k tomu, aby se řídil podle vnějšího světa. Brzy se naučí, že vnější svět je důležitější než jeho niterné pocity. Tendence opomíjet své potřeby a nedbat na ně se tak začíná prosazovat ve velmi rané fázi života jedince. Tato nerovnováha pokračuje později v podobě poruchy příjmu potravy.

Dalším faktorem příjmu potravy, který může mít u lidí trpících jeho poruchou příčinu v raném dětství, je čas. Může si kojenec chvílemi pospat během kojení, smí si dopřát bytí ve vlnách alfa, anebo je na něj naléháno, aby pil, protože je čas kojení? Řada matek je spánkem dítěte během kojení znejistěná a obává se, aby dítě nepilo příliš málo. Odborníci tak neúkolují pouze děti, aby pily v předem vymezený čas, nýbrž i matky, protože nejsou vedeny k tomu, aby důvěřovaly svým pocitům a krmily děti tak, jak cítí, že je to v pořádku. Matkám bývá až příliš často podsouváno, že pravidelnost a řád jsou důležitější než jejich pocity a souznění s miminkem. Pokud mladé maminky či rodiče povzbudíme k tomu, aby důvěřovali sobě i miminku, mohou si vybudovat společné energetické pole a najít společnou řeč. Toto téma je především aktuální u předčasně narozených dětí. Tyto děti musejí pít co nejčastěji, přinejmenším každé dvě hodiny a předem stanovené množství, aby přežily. Při spolupráci s adipózními lidmi jsem zjistila, že se ve většině případů jednalo o předčasně narozené jedince. Nejde zde o naplnění duševních potřeb během kojení, nýbrž o rozdíl mezi tím, zda předčasně narozené děti budou pít, nebo zemřou. Tělo si z energetického hlediska zapamatuje, že má hodně a často jíst, aby nezemřelo. Tento vzorec úzkosti bývá zakořeněný až na buněčné rovině a do jeho změny bývá nezbytné investovat spoustu času, podpory a nových informací – navíc takových, které osloví tělo i duši. Především u předčasně narozených dětí a dále u dětí, které jsou krmeny v pravidelných intervalech, ustupují do pozadí klid a smyslové vjemy související s příjmem potravy. Dokáže být matka napojená na dítě a prožívat s ním smyslové prožitky, anebo její pozornost spěchá k jiným věcem? Každé kojení však není třeba pojímat jako klíčové, pouze je třeba mít na mysli, že příjmu jídla je dobré věnovat přiměřenou pozornost a respektovat je jako důležitý prostředek uspokojování potřeb.

Matky, které nejsou v příliš aktivním kontaktu se svým vnitřním hlasem, mohou obnovit vztah se sebou samými, mají-li k dispozici účinnou podporu při kojení a vytváření pouta s dítětem. Kojení jim totiž nabízí možnost uvědomit si, že mohou důvěřovat dítěti i sobě, a dále možnost vnitřně sytit samy sebe. Pokud je naopak kojení spojeno s obavami a odporem, je možné, že dítě matce až příliš silně připomíná potlačené potřeby, které v jejím raném dětství nebyly naplněné. Matky, které mají velmi špatný vztah samy se sebou, později často používají sladkosti k tomu, aby dítě odměnily nebo uklidnily – nejspíše proto, že se k sobě chovají stejně a neznají jinou možnost. Stres matky nebo její dosavadní životní zkušenosti rovněž mohou zapříčinit odmítání kojení, které znemožní tok mléka nebo pozmění jeho energetické složení. U dětí, které samy odmítají kojení, se nabízí otázka, kolik vrozené moudrosti si novorozenec přináší na svět a z jakého důvodu nechce matčino mléko sát a polykat.

Při kojení jsou láska a sytost v rané fázi života dítěte přirozeně propojené. V pozdějších fázích života je ovšem důležité neprojevovat náklonnost pouze jídlem. Je třeba využívat řady dalších možností, aby nedošlo k patologickému propojení lásky a jídla.

Vrátím-li se k 5. čakře, mohu konstatovat, že důležitým krokem při léčbě poruch příjmu potravy je nejen respektování vnitřního hlasu, nýbrž i umožnění, aby se projevil. Tato čakra je totiž základem duševního energetického pole, tudíž se stává i základem spirituality. O lidech, kteří umějí zpívat obzvlášť tklivým hlasem, se říká, že zpívají „jako andělé“. Tento výraz pojmenovává hluboké vědomé či nevědomé duchovno – alespoň v okamžiku zpěvu. Třetí oko je jasné a zde přítomné; duševní pole v takovéto chvíli bývá široké, proto umožňuje tento druh projevu.

„Základem“ hrdla je čtvrtá, srdeční čakra, která se nachází uprostřed hrudníku. Propojení mezi srdcem a hrdlem této čakře umožňuje komunikovat se srdcem a vyjadřovat ryzí pocity. Srdce se tak stává základem prožitku lásky k sobě samému, k ostatním lidem i světu jako takovému.

„Základ srdce“ naproti tomu tvoří solar plexus. Představuje 3. čakru a nachází se v horní části břicha. Tato čakra patří k základním a ztělesňuje dva aspekty (ostatně jako každá čakra): zaprvé zodpovídá za příjem potravy a trávení. Biosyntéza v tomto kontextu pokládá tyto otázky:

 

– Co mě vyživuje

 

– Co mi dělá dobře?

 

– Co potřebuju?

 

– Jakou výživu (tělesnou, emoční, duševní, energetickou a duchovní) chci přijímat?

 

– Co dokážu strávit?

 

Zadruhé sem patří pojímání místa – místo pro sebe a vnitřní moudrost:

 

– Jak si pro sebe zabírám místo?

 

– Jak ho dokážu obhájit a zastávat?

 

Při pocitu úzkosti nebo při pocitech, které vnímáme jako nepříjemné vnější vlivy, se solar plexus obrátí dovnitř, což se projevuje jako pocit, že jsme „dostali pěstí do břicha“. Toto stažení pramení z období před porodem, protože v děloze je pupeční šňůra nejpřímějším spojením s vnějším světem. Jejím prostřednictvím plod přijímá potravu a vnímá nepříjemné zážitky, napětí ve vnějším světě či nevhodnou potravu, proto se snaží chránit tímtéž prostředkem. Biosyntéza hovoří o stažení solar plexu jako o „fetálním reflexu úzkosti“, přičemž tato záhy získaná a v nevědomí uchovávaná informace zůstává na energetické i tělesné rovině i po narození. Když se pak člověk setká s nepříjemnými, bolestnými či nedostatečně vyživujícími okolnostmi, stáhne se solar plexus dovnitř a snaží se vytvořit štít. Podnětem může být aktuální dění i vzpomínky na rané události, které se kódují v podobě energetického či tělesného vzorce. Výrazně úzkostní lidé a lidé trpící poruchami příjmu potravy často mívají stažené/vtažené břicho, případně je potřebují zaštítit ochrannou vrstvou, protože není stabilní. Takovýto tělesný vzorec zapříčiní narušení toku přijímání a vydávání, takže optimální duševní a tělesná výživa nemůže být přijímána v dostatečné míře. Lidé trpící poruchou příjmu potravy také bývají vůči druhým lidem či potravinám značně nedůvěřiví. Pro terapeuta může být za takových okolností úkolem zaujmout ke klientce vyživující přístup a podporoval to, co ona považuje za vyživující a výživné.

Solar plexus rovněž souvisí s potřebou místa a i v tomto případě je důležitý vztah mezi 5. čakrou a solar plexem. Lidé trpící poruchou příjmu potravy obvykle cítí v oblasti solar plexu a také v oblasti žaludku slabost, což se projevuje obtížemi v tom, aby si sami pro sebe získali odpovídající prostor. Snaží se přizpůsobit a vnitřně prožívané „ne“ potlačovat. Takováto nevyváženost a přitakávání lidem a situacím, ačkoli člověk v nitru prožívá nesouhlas, se ovšem vymstí – ať v podobě odmítání potravy, zvracení nebo nadměrného přejídání, v jehož důsledku člověk nedostává normám společnosti. Ve výsledku k sobě jak nadměrně hubení, tak nadměrně silní lidé poutají pozornost, čímž si nevědomky získávají více místa. Svým vzhledem sice trpí a nejradši by se stali neviditelnými, jejich tělo ovšem mluví jinou řečí a projevuje jejich potřebu zviditelnit se a vyhlásit protest své přizpůsobivosti. Když se tito lidé učí důvěřovat svým pocitem v břiše, může se solar plexus díky příjemným pocitům začít otevírat. Jinak řečeno tím, že terapeut napomůže oblasti solar plexu k tomu, aby se na energetické rovině začal uvolňovat, podpoří se přístup k vnitřnímu hlasu. Americká psychoterapeutka a léčitelka Doreen Virtue uvádí:

 

„Naše intuice, pocit v břiše, nás vede a řídí. Břicho představuje propojení mezi inteligencí vesmíru a zkušeností lidstva.“[3]

Solar plexus a hrdlo se vzájemně ovlivňují: solar plexus zodpovídá za pocit v břiše a vnímání osobního prostoru; 5. čakra a hlas mají za úkol tyto pocity projevovat navenek. Pokud hlas není propojený se skutečnými pocity, je slabý, pípavý, tichý, skřípavý, hysterický, odměřený. Terapeut může pomoci klientovi hlas uzemnit tím, že bude podporovat pravdivý, upřímný projev hlasu. V bezpečí individuální či skupinové terapie může klientka, trpící poruchou příjmu potravy, poprvé najít vhodná slova k vyjádření svých pocitů, a své „ne“ sdělit slovně nebo tělesně, s léčivým efektem. Tento proces lze podpořit energetickou prací s 5. čakrou a citlivým lidem přináší významný prospěch. Při této práci s energií se může klient snáz oprostit od mentálních vzorců a potřeby kontroly, čímž se otevírá prostor pro nové zkušenosti.

Léčba poruch příjmu potravy na verbální rovině zpravidla nestačí, protože se porucha projevuje na tělesné rovině a je spojena s řadou duševních a energetických faktorů. Pohlédneme-li na symptomatiku těchto lidí celostně, s trpělivostí a v celé jeho složitosti, je možné léčbu přivést k prospěšnému vyústění. Klienti mohou opět získat přístup k sobě samým, ke svému prožívání i svým potřebám, intuici a vnitřnímu hlasu. Potlačované stránky jejich já mohou vyjít na povrch. Léčebná cesta se tak může proměnit v dobrodružné putování se zajímavými překvapeními.

 

Velmi děkuji Gabriele Hoppeové za spoustu podnětných rozhovorů. Rovněž děkuji Nicole Bergmannové za její zkušenosti ze spolupráce s mladými matkami v kontextu „la leche

liga“ a Martině Müllerové za odborné vedení.

 

Zdroje:

Boadella, David (2001–2003): nepublikované podklady pro kurz, vlastní příspěvky ke vzdělávání v biosyntéze

Gamborg, Helen (1998): „Das Wesentliche ist unsichtbar“ (To hlavní je neviditelné), rororo

Hoppe, Gabriele; Stux, Gabriel (2003–2006): vlastní příspěvky ke vzdělávání v oblasti energetické medicíny

Johnston, Anita (2002): „Die Frau, die im Mondlicht aß“ (Žena, která jedla za svitu měsíce), Knaur

Specht Boadella, Silvia (2001–2003), nepublikované podklady pro kurz, vlastní příspěvky k práci s energií a tancem butó v rámci vzdělávání v biosyntéze

Stux, Gabriel (2003): „Energie Diagnostik und Therapie“ (Diagnostika a terapie energie), nepublikované podklady pro kurz

Stux, Gabriel (2003–2006), vlastní příspěvky ke vzdělávání v oblasti energetické medicíny

Virtue, Doreen (2008): „Der Hunger nach Liebe“ (Hlad po lásce), Allegria, Ullstein

 

[1] Doreen Virtue, „Der Hunger nach Liebe“ (Hlad po lásce), s. 163.

[2] Je pravděpodobné, že popisované okolnosti stejnou měrou platí i pro muže, avšak mé zkušenosti vycházejí především z práce se ženami, proto budu závěry vztahovat pouze na ženy.

[3] Doreen Virtue „Der Hunger nach Liebe“, s. 19.